Výchova a indoktrinace

Svarttrost

V létě jsem byl přítomen katolické mši. Kázání se týkalo každodenních projevů náboženské víry v rodinném životě (děkování při jídle, časté používání slova "Bůh", denní modlitby apod.). Kněz doslova zdůrazňoval, že tyto četné přípomínky křesťanského Boha jsou nutné hlavně kvůli dětem, které mají být pokud možno od nejútlejšího věku vychovávány ve víře. Zadíval jsem se do jeho "publika", a mezi starou generací jsem viděl i mladé rodiče s dětmi, jak pozorně poslouchají slova toho duchovního. Bylo mi těch dětí líto, protože se měly stát bezbrannými oběťmi indoktrinace. 

    Vzpomínám si, jak mě má silně věřící prababička vodila do kostela a opakovaně navrhovala mě přihlásit do náboženského kroužku. Na faře by mě zpracovali již v útlém věku a dnes bych nejspíš vedl webové stránky o Ježíši Kristu. Byli to právě moji rodiče, kdo tomu zabránili. Jak jsem jim vděčný!

    Rodiče jsou a vždy byli klíčoví - vždy v dobré víře vštěpovali potomkům svůj vlastní pohled na svět, morálku, představy, zvyky. Děti tím získávaly určité morální vodítko, a zároveň byli uváděny do širší společnosti. Později do výchovy začali zasahovat také indoktrinátoři (církev či vládnoucí strana), kteří cílevědomě a mnohdy v dobré víře zaplavili výchovu dětí ideovým balastem, udržujíc tím novou generaci "oveček" v ohradě. Dobře věděli, že je snazší zpracovat malé dítě, než konvertovat dospělého. V tomto jsou církve, Pionýr nebo třeba Hitlerjugend úplně stejné. Nikdy nebylo jejich cílem vytvořit individuum, nýbrž závislého a kolektivizovaného jedince. Samostatně smýšlející jedinec je pro církev nebo totalititní režimy nejen neužitečný, ale i velice nebezpečný.

    Moderní, relativně svobodná západní společnost však nabízí vzácnou příležitost indoktrinátory hodit za hlavu. Je třeba dát dětem čas, aby poznaly svět kolem sebe, nasbírali zkušenosti a ve správnou dobu si vybraly vlastní cestu. Politiku ani duchovní představy přece nelze aplikovat na dítě ve věku, kdy ještě není schopné je posoudit natož odmítnout!

    Vyřazení církve a politiky z výchovy je velký krok kupředu, ale dá se udělat ještě více. Pokud rodiče již sami vědí, jaká nebezpečí skýtá náruč náboženství či masové ideologie, mohou své potomky naučit je rozeznávat a vyhýbat se jim. S takto vtisknutou obezřetností se naše děti stanou silnými, nezávislými osobnostmi, a příště nepodlehnou dogmatickým kazatelům.