Smrt a jednotlivec 
Svarttrost
"Někteří lidé se tak bojí smrti, že ani nezačnou žít."(Henry van Dyke)
Citátem amerického spisovatele začínám úvahu nad jedním z nejzásadnějších témat lidské existence. Smrt je záhadná, nepodchytitelná zkušenost; a při tom se jí nikdo nemůže vyhnout. A bez iluzí - umírání je často velice odporné a bolestivé, lidé se dusí vlastními tělními tekutinami nebo se dlouho svíjí v křečích, než ztratí vědomí. Není divu, že člověk, nadaný rozumem, se jí bojí nejvíc ze všech tvorů na planetě.Ve starých dobách nešlo smrt předpovědět. Nemoci, násilí a těžká fyzická práce mohly člověka kdykoli skolit. Bylo přirozené, že tváří v tvář smrti si lidé potřebovali vytvořit nějakou naději - často v podobě přírodních duchů a božsteví. Ať už odcházeli do rukou Usíra, Háda, křesťanského Boha nebo Alláha, vždy doufali v posmrtný život - tedy smrt duše si vlastně odmítali vůbec připustit, protože si nedovedli představit úplný konec. A opět bez iluzí - ani sekularizace evropské společnosti v 19. a 20. století z nás tyhle představy nevyhnala. Zeptejte se náhodného kolemjdoucího v jedné z nejvíc ateistických zemí na světě - České republiky, zda věří v život po životě. Ne každý se odváží vzdát se naděje. Ne každý se zbavil představy, že po pozemské smrti budeme souzeni za své hříchy. To proto, že většina lidí věří víc své intuici, podmíněné emocemi, strachem. I ti, kteří se považují za ateisty, se často bojí to vyvést do důsledků. Nebylo to lehké i pro mě.
Kdo však popřel boha a posmrtný život, čelí další výzvě - zabránit propadení se k nihilismu. Jaký má svět smysl, když bůh není? Jaký je význam lidského konání, když neexistuje princip věčného dobra? Co budeme dělat? Co je dobré, a co špatné, když není nadpozemský soudce, trestající hříchy? Tyto otázky si kladl i německý filosof F. Nietzsche. Už jen číst jeho myšlenková východiska vyžaduje určitou odvahu a otevřenou mysl. Nietzsche vidí smysl existence ve vzdorovitém pozvednutí svého já, v tvůrčí činnosti a nesmiřitelném boji s nepřízní osudu, a to vše s vědomím blížící se smrti. Nietzsche vidí život jako bitvu, kterou nelze přežít, ale ve které můžeme padnout jako pěšáci, nebo jako králové. Nesnažím se říci, že Nietzsche má patent na vypořádání se se smrtí. Přesto mi přijde jeho přístup velice revoluční a pozoruhodný.
A teď si to převeďme ještě více do důsledků (to udělali s Nietzschem dost pitomě i nacisté, takže pozor, kráčíme po tenkém ledě) Přijmeme-li smrt jako konec naší bitvy a nepropadneme nihilismu, pak se musíme odhodlat k co nejlepšímu využití času, který nám byl dán. Přijmeme životní boj a samozřejmě v něm budeme chtít vítězit. Jaká jsou pravidla hry? Co se smí, a co ne? Kdo to určí? Odpověď zní: my sami. Je to na nás, jak daleko hodláme zajít. S přijetím životní výzvy totiž přijímáme i osobní odpovědnost za všechny své činy.
A teď pozor: další klíčový moment. Ze zkušenosti víme, že ne každý na to má. Mnozí si nechávají morálku nadiktovat církví nebo politickým hnutím, takže zároveň ztrácí kontrolu nad svým životním bojem, a vzdávají se odpovědnosti za své činy, ačkoli to sami ani netuší, neboť jim jejich vůdci sebrali pochybnosti. Uznávám, že může být krásné umřít za svého boha, za stranu nebo za vlast. Ale to jsou pomíjivé motivy - stojí člověku za to, aby ve prospěch modly ztratil identitu? Nikoli. Člověk, který má zájem na tom, aby zemřel "dobře", nechť zemře jako konkrétní osoba, jako člověk, jako hrdý vítěz nepokořený světem. Svým způsobem takto pomyslně lze zvítězit nad smrtí. Ale jak říkám, ne každý na to má.