Ragnarok 2015 / 2 - nízké tatry
Jak vyplývá z nadpisu, dlouho plánovanou velkou výpravu do Norska nakonec z personálních důvodů nešlo uskutečnit. Urychleně jsem začal plánovat náhradu, která by jednak vynahradila mé zklamání, ale zároveň přeci jen velkou ambiciózní cestu za hranice známých končin. Volba padla na Nízké Tatry, které jsou dostupné geograficky, jazykově i finančně. A především jsou to rozsáhlé, liduprázdné hory, kde má příroda ještě trumfy, které jí byly jinde už odebrány. Měl to být vlastně návrat do minulosti... Souputníkem se mi stal na Drakovo doporučení Kolouch - člověk fyzicky nezdolný, ale povahou tichý nihilista. Naše smýšlení se zásadně rozcházelo, ale přesto věřím, že nás oba vzájemné rozhovory nějakým způsobem obohatily.
Dlouhá cesta vlakem skončila ve vesnici Liptovské Vlachy, kde se právě konal festival keltské kultury "Živý starovek". Využil jsem koncentrace keltských a germánských hobbyistů z celé střední evropy, a dal jsem se s nimi do řeči. Zajímala mě hlavně jejich motivace - co je táhne k minulosti? Proč napodobují dobu minulou? Ke svému potěšení jsem zjistil, že o starověkém životě skutečně nemají iluze, naopak jejich znalosti byly obdivuhodné.
Po prvním nocování na starém keltském návrší na Liptovskou marou jsme se vydali na cestu. Panovaly vedra, a tak jsme s povděkem přijali pozvání místního člověka do hospůdky v Liptovských Kl'ačanech. A ještě než jsme vyšli z vesnice, pozval nás zase jiný chalan v tradičním liptovském klobouku na panáka. Jenže to už jsme měli skluz, a tak, i když mi to bylo líto, jsem zavelel k pochodu. Liptovké K'lačany jsou bránou do hor. A řeknu vám, nocovat pod širákem v údolí, kde se volně potulují koně, a kde je patrně více medvědů, než lidí, bylo... děsivé... vzrušující... intenzivní...
Jediné, co nás v noci překvapilo, byla náhlá přeháňka. Ráno jsme začali šplhat po úbočí Vysokej, kde jsme získali důkazy medvědí přítomnosti - čerstvé stopy. Znalý "medvědích" pravidel jsem se pokoušel udržovat neustálou konverzaci, ale můj souputník vesměs mlčel. Stoupali jsme dál. Klečový porost známe i z našich hor, ale ve spojení s tatranskými rozměry se jedná o těžkou překážku, zvlášť, když máte na zádech krosnu. Na hlavní hřeben jsme zkrátka nevyšplhali. Zvolili jsme náhradní trasu, a tak jsme byli v Magurce o něco dříve.
Chata Magurka nás přivítala zajímavým interiérem, skvělými bryndzovými haluškami, pivem a postelí. Po ránu se vstřícný majitel chaty uvolil poskytnout rozhovor o svém přebývání na takovém izolovaném místě. Pak už jsme pokračovali dál k Ráztockému sedlu. Octli jsme se uprostřed mrtvé pláně. To neudělala vichřice, ale lidé, když z polomové oblasti vytěžili úplně všechno až na hlínu. Smutný pohled.
Za deště jsme sestoupili do malebného údolí nad Liptovskou Lúžnou, pak jsme překonali sedlo Magury do Ludrovské doliny. Zde jsme přenocovali, abychom ráno pokračovali dolinou až zpátky do civilizace. Po cestě jsme strávili dvě hodiny s pasáčky dobytka, kteří nás pohostili panákem a vyprávěním o své práci. Žili v přívěsu, pili kořalku, jedli sýr a byli spokojeni. Byla to úplně jiná realita, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří.
Ještě jednou jsme přenocovali nad městečkem Ludrová, a šestý den jsme strávili v centru města Liptovský Mikuláš. Navštívili jsme místní muzeum lovu a rybolovu, přičemž jsem měl možnost v rámci oboru prohodit pár slov s místním kurátorem. Pak jsme na náměstí vyslechli folklorní kapelu Sláčik, a to byla krásná kulturní tečka za naší slovenskou odyseou.
A jaký byl celkový dojem? Předně jsem pochopil, že jakkoli jsme směřovali pryč od lidí, tenhle Ragnarok byl především o lidech. Byl sondou do vztahu člověka a přírody - člověka, kterého ještě nezasáhlo 21. století; a přírody, která je stále ještě silná, ale přesto (nebo právě proto) to schytává mnohdy víc, než třeba v Čechách. Průměrný Čech neví o přírodě prakticky nic, ale má víceméně tendenci ji chránit, protože už jí moc nezbývá. Slovák se ale hor bojí. Vyhýbá se pustinám, nenávidí medvědy a lesy kácí jak o závod - přesně tak, jak se to dělalo odedávna. Vážně bychom si minulost neměli idealizovat. Ale v mezilidském vztahu jsou Slováci ryzejší, srdečnější, sdílnější. Možná i to je pozůstatek minulosti - vždyť v horách plyne čas pomaleji...
O celé cestě vznikl krátký dokument.
